Fair Strike - ostatní

Autor: Ondřej Suchý | 06.09.2005
Žánr:  PC  | Ostatní  | Simulátory
Multiplayer: NE
Recenze z roku 2004 byly přinejmenším rozporuplné. Pro někoho skvělá akce, pro jiného mizerný simulátor. Jak vypadá hra z dnešního pohledu? Čtěte dále...
Fair Strike je vskutku zajímavým produktem společnosti G5 Software. Zajímavým především co se týče toho, jak byl přijat kritikou v době svého vzniku, to jest v roce 2004. Pročítáte-li si recenze z uvedeného období, nestačíte se divit nad tak rozdílnými ohlasy: jedni Fair Strike vychvalují pomalu až do nebe, jiní dští oheň a síru pro jeho nedokonalost. Dokonce i na dílčí charakteristiky, jakými jsou hudba nebo grafika, je téměř detektivní úkol najít stejné názory. Hra těží námět z fenoménu terorismu, metly současného světa, a boji proti němu. Odehrává se v současném roce 2005, kdy zvláštní zásahová jednotka tvořená technologiemi všech spojeneckých států svádí urputný boj s hydrou teroru. Jeho podstatou jsou pečlivě naplánované mise plněné bojovými vrtulníky. Ve čtyřech kampaních bojujete s karibskou narkomafií, islámskými radikály nebo albánskými separatisty. Hned zpočátku musím ovšem zmínit svou nespokojenost s českým překladem. Kompletně česká verze hry bývá zpravidla lákavá, když pro nic jiného, tak protože odpadá nutnost hrát hru se slovníkem na kolenou. Nicméně sám za sebe musím říct, že přinejmenším u hry Fair Strike bych dal přednost verzi anglické. Čeština zde silně pokulhává, zejména v menu je to velmi patrné. Výrazy zde jsou neurčité, matoucí, takže nakonec zalitujete, že nemáte onu záchrannou berličku v podobě slovníku. Jak se zdá, překladatel neměl právě ohromující znalosti o letectví. Anebo překládal na koleně během oběda či jiné bohulibé činnosti, protože jinak si lze těžko vysvětlit, že například (pro ty, co mají za sebou alespoň jeden letecký simulátor) průhledné slovíčko „gear" nepřekládá správně jako „podvozek" a příslušné ovládací tlačítko zcela nesmyslně opisuje jako „ovládání výstroje". Zkrátka a dobře, vážení majitelé Fair Striku v anglické verzi, ničeho nelitujte a držte se svých slovníků. Když už se prokoušete nestravitelným menu v češtině a vyberete si svého pilota, načnete kampaň, která vám postupně po splnění mise odemkne mise další. Doporučený výkon počítače je 1,4 GHz a není to požadavek samoúčelný. Na méně výkonných počítačích trvá nahrání mise takřka věčnost. A nejvíc k vzteku je, když se vám podaří nechat se sestřelit hned na začátku mise, a chcete-li zkusit štěstí znovu, musíte celou tu věčnost protrpět znovu. Výrazným a téměř neodpustitelným nedostatkem je brífink bez jakékoli mapy. Misi vám popíše nahraný monolog na pozadí sice krásných, ale trochu samoúčelných obrázků toho, co máte zlikvidovat. Je sice milé vědět, jak vypadá váš cíl, ale rozhodně mnohem přínosnější by tato vědomost byla ve spojení s navigační mapou, případně satelitními snímky oblasti, zpravodajskými údaji o protivzdušné obraně a rozmístění jednotek - zkrátka se vším, co pilot má znát v reálu ještě před začátkem mise. Takto je vám přidělen letový plán, o jehož některých navigačních bodech vůbec nic nevíte, a každá dělostřelecká baterie je pro vás nepříjemným překvapením. Ona slavná zvláštní jednotka tak vypadá jako spolek diletantů, když se zmateně vznášíte nad neznámou krajinou a děláte ze sebe perfektní terč. Hra slibuje celkem šest typů „výborně ovladatelných vrtulníků". No, tedy začněme komentář tím pravdivým - pilotovatelných vrtulníků je skutečně šest. Horší už je to s tou ovladatelností. Ovladatelnost strojů ve Fair Striku v módu simulace patří do kategorie obtížnějších. Jedním z důvodů bude patrně i to, že joystick a klávesnice s desítkami ovládacích tlačítek, byť sebelépe nadefinovaných, těžko může nahradit pákové ovládání rotoru nebo pedály skutečných vrtulníků. Ovládání chce dost praxe, času a vytrvalosti. Přijít na to, jak to udělat, aby stroj letěl tam, kam chcete, v té výšce, jakou chcete, a aby se přitom netočil se jako káča, to bez předchozího pilotního výcviku trvá hodiny a hodiny tvrdých pádů. Navíc chybí i možnost vyzkoušet si létání s vrtulníkem jen cvičně, s cvičnými terči. Méně trpělivé hráče takové ovládání bezpečně odradí a to určitě není příliš dobře. Jistě, ještě je možné hru přepnout do módu akce. To je však opačný extrém. Zatímco v simulaci máte spíš než s nepřáteli práci s tím, aby stroj letěl tam, kam chcete, aniž by se točil nebo propadal, akce vrtulník degraduje na úroveň toporného vznášedla (které se navíc neumí naklánět dopředu a dozadu, což velmi ztěžuje střelbu neřízenými raketami). *reklama* Minusové znaménko zaslouží i nevelký výběr pohledů. Kromě standardního kokpitu jsou k dispozici jen dva: první, značený jako pohled první osoby, přes displej HUDu, druhý zpoza vrtulníku. Pohled z kokpitu má jednu zásadní nevýhodu - u většiny strojů je pro svou malou velikost nezřetelný základní displej, potřebný pro zaměřování. U pohledu zpoza vrtulníku, tedy vlastně klasický 3rd person akční pohled zase vrtulník překáží ve výhledu, takže ani zde není zaměřování právě dokonalé. Zbývá tedy pohled první osoby, kde je vše zobrazeno pěkně přehledně, za což ovšem platíte ztrátou už tak nevalného periferního vidění. Efektní „průletové" pohledy, případně pohledy z boku chybí úplně. V problematičnosti ovládání také zanikají podstatné údaje o rychlosti a výšce. Každý vrtulník je jiný, „HUDy" jsou jinak koncipované a ukazují různé věci. Bylo by bývalo dobré, kdyby se ty nejpodstatnější údaje zřetelně zobrazovaly mimo vlastní obraz, například v rohu obrazovky, jak tomu je třeba u Il2-Sturmovik. Není to sice vizuálně příliš hezké, ale vzhledem ke složitému ovládání je taková věc docela užitečná. Silné rozpaky vzbuzuje umělá inteligence. Veškeré jednotky ve hře se řítí toliko instinktem „střílej-na-všechno-co-se-přiblíží". Po nějaké taktice není ani stopy, manévrování snad uvidíme jen u nepřátelských vrtulníků. Vaši wingmani moc rozumu také nepobrali. V utkvělé představě, že formaci nelze bez rozkazu ani na chvíli porušit, se při manévrování snaží za každou cenu dostat na vaše křídlo, i kdyby měli proletět skrz vás - což se často stává. Prostě řečeno, umělá inteligence prakticky neexistuje. Jsme nyní u grafiky, o níž, jak bylo předesláno, kolují různé zkazky. Pokusme se ji retrospektivním pohledem věcně ohodnotit. Tak tedy: se zastánci grafiky Fair Striku můžeme souhlasit s tím, že prvotní celkový vzhled má svou úroveň. Některé aspekty dokonce budí téměř nadšení, jako například oslňující slunce, které se odráží v kabině stroje, kokpity se všemi budíky, zvlněné moře, kopce porostlé stromy. Na chvilku mi grafika připomínala Operaci Flashpoint. Ovšem po oné chvilce hraní jsem začal dávat za pravdu spíše negativním kritikám. Navzdory náporu na požadavky počítače se autoři poněkud vykašlali na detaily. Jestliže tedy kopce, stromy a s přivřeným okem i budovy vypadají z dálky jakžtakž realisticky, auta, lidé dělostřelectvo i pozemní raketové systémy vypadají úplně stejně - jako šedivá tečka kdesi hluboko pod vámi. Dokonce ani pokud se vám podaří přiblížit se (a nenechat se přitom zabít), budete mít vážné problémy jednotlivé typy jednotek rozlišit. Dokonce i ty stromy vypadají zblízka o poznání hůř než z výšky. Zřejmě proto, že jsou největší a tím pádem nejlépe pozorovatelné, působí nejsměšněji lodě. Nebezpečný torpédoborec ve hře připomíná tři slepené kostky dětské stavebnice, hranatý a bez precizních detailů. Jak vypadají malé přístavní nakládací lodice, to se snad ani neptejte - ani při bližším zkoumání je nerozeznáte od své boty. Samotný vrtulník vypadá celkem obstojně. Jen trochu méně tmavých stínů a více barvy by mu slušelo víc. Zvláštní efekty nejsou bohužel taktéž nic oslnivého. Voda se sice hýbe, ale líně a z donucení, spíš jako kaše. Vlny se konají, avšak o rozčeřené hladině, která je na obrázku na krabici hry, si můžeme nechat leda zdát. Ještěže alespoň reaguje, když do ní nasypete dávku z palubního kanónu, byť to činí dost neumělecky. Exploze rovněž vyšly z poněkud zaostalé dílny. Výbuchy se slévají v jeden výtrysk žluté barvy, ozdobené navrchu trochou dýmu. Zvuky jsou na tom o něco lépe. Kolemjdoucí cynik by mohl dodat, že tomu tak je proto, že málokdo z nás asi letěl ve vrtulníku, který zrovna odpaloval raketu na nepřítele, ale budiž. Alespoň ve hře neslyšíme nic, co by vyloženě řvalo nesmyslností. Pokud jde o hudbu, tu bych hned na první poslech přiřadil k nějakému americkému akčnímu, mírně patetickému trháku. Rozhodně nečekejte tvrdý rock. To ovšem přeci nemusí zdaleka znamenat, že je z principu hodna zatracení. Naopak. Danému hernímu žánru dle mého názoru hudba celkem sluší, nebo přinejmenším mu nedělá ostudu. Vadou na kráse je ovšem skutečnost, že dvě krátké melodie se donekonečna opakují - a to už ostuda je. Byl jsem na vážkách, zda o hře mluvit jako o simulátoru či akci. Faktem je, že asi jediný pádný důvod, proč si stereotypní ničení nepřátel osobuje kategorii simulátorů, jsou pohledy do kokpitu vrtulníků. V každém případě je Fair Strike na výrobek z roku 2004 produktem velmi průměrným. A to ještě zavírám obě oči, zvláště když uvážím systémové nároky hry.

Detaily

Distributor: 4
Platforma: PC
Multiplayer: NE
Doporučená konfigurace: Windows 2000/ Xp / Me / 98, Pentium III 800 Mhz, 512 MB RAM, 1760 MB místa na disku, 32 MB nVidia GeForce2 nebo ATI Radeon video
Hratelnost:
40%
Grafika:
35%
Zvuk:
75%
Výsledný dojem:
0%
Celkové hodnocení:
49%

Chcete vidět další Ostatní platformy PC? Přejděte na stránku PC Ostatní.