Soul Calibur 4 - recenze

Pamatuji si časy, kdy byly bojovky mým nejoblíbenějším herním žánrem. Přes legendární druhý díl Street Fightera a trilogii Mortal Kombat jsem se dostal k herním skvostům na prvním Playstationu. Myslím teď samozřejmě sérii Tekken a Soul Blade (na automatech známější pod jménem Soul Edge). Zvlášť druhá jmenovaná hra vynikala skvělou atmosférou a výbornou hratelností pro jednoho i více hráčů (což třeba nikdy neplatilo o Tekkenovi, kde byl multiplayer vždy lepší). Navíc nelze nevzpomenout na parádní úvodní intro, které dodnes považuji za jeden z nejlepších úvodů do hry.

 

Na Soul Blade navazuje série Soul Calibur, ze které jsem nejvíc hrál druhý díl na Playstation 2. V této hře byla dovedena hra jednoho hráče prakticky k dokonalosti, motivovaly vás doslova desítky nových zbraní a snaha dozvědět se, jak bude příběh pokračovat dál. Příběh je možná zavádějící slovo, spíše by se hodilo označení sága dávných časů, kdy byli bojovníci ještě skutečnými bohatýry. Není proto divu, že mé očekávání ohledně čtvrtého dílu Soul Calibur bylo veliké a doufal jsem, že by zase po dlouhé době vznikla ultimátní bojovává hra. Pravda, tento typ her už pro mě ztratil své původní kouzlo, ale protože jsem nostalgický typ, rád se vrátím do starých časů.

 

Po spuštění hry jsem natěšeně sledoval úvodní filmeček, bohužel ničeho echtovního jsem se nedočkal. Klasický výběr mnoha postav, ovládání stejné jako u prvního dílu. Story mód změněn a velice zjednodušen. Grafika je na vysoké úrovni, ale tak nějak umělá. Hudba – žádný chytlavý motiv jsem nezaznamenal. Prostě po dvou hodinkách hraní nuda, šeď, zkrátka nic nového pod sluncem. Znechuceně jsem svou PS3 vypnul. Tohle má být hra, na kterou jsem čekal víc jak rok. Zklamání, vystřízlivění z nostalgické kocoviny. Že by ten příběh končil tak špatně?

 

Naštěstí jsem ke hře po dvoudenní pauze sedl ještě jednou a tentokrát jsem se do ní ponořil více. Výsledkem je zdvižený palec a uznalé pokývání hlavou. Soul Calibur 4 není titulem roku, ale ostudu Namcu Bandai rozhodně neudělá. V následujících řádcích bych proto rád vypíchl, co se mi na této hře nejvíce líbí. Předně je to samozřejmě vizuální stránka, která od třetího dílu urazila obrovskou cestu. Arény jednotlivých soubojů jsou vyvedeny do nebetyčných detailů a např. takový hořící cirkus je něco fantastického. Jednotlivé prvky si pak uvědomujete až po delším hraní a musím uznat, že je to doslova pastva pro oči. Jednotlivé válečníky a válečnice zdobí fantastické animace a s jejich garderobou by se nemuseli bát zavítat na módní přehlídku. Neodpočinou si také vaše uši, protože vás opět čeká majestátní orchestrální hudba, na kterou jsme zvyklí z celé ságy.

 

Na výběr máte něco kolem 25 bojovníků, včetně nového bosse démonického Algola. Reklama na Soul Calibur se pyšnila hostováním postav z Hvězdných válek. Playstation3 získal lorda Vadera a XBOX potom Yodu. Protože jsem mohl vyzkoušet obě verze, přednost dávám spíše temnému lordovi (ovšem milovníci mistra Jedi nemusí smutnit, protože si jej za peníze mohou stáhnout ze Storu). Musím ale přiznat, že i Vader je spíše postava do počtu a do prostředí Soul Caliburu se podle mého názoru ani moc nehodí. Většina postav pak bude pro vyznavače minulých dílů jako setkání se starými známými – mým oblíbencem je pak Mitsurugi a jeho smrtící katana.

 

Výsledný počet bojovníků ovšem není konečný. Máte přede sebou totiž stovky modifikací, jak svého hrdinu změnit. A nemyslím teď pouze jeho vzhled, můžete totiž výrazně změnit také jeho bojový styl. Po internetu kolují videa mladých kutilů, kteří si tak vytvořili třeba Krata z God of War nebo třeba zeleného Hulka. Většinu věcí samozřejmě získáváte za peníze, které vyděláváte během hry, takže máte o zábavu postaráno. Na výběr máte klasický Story mód, Arcade a novinku s názvem Tower of Lost Souls. V této pasáží postupujete věží, ve které se potkáváte s čím dál těžšími protivníky, které musíte porazit za specifických podmínek. Ovšem jen tady můžete získat některé unikátní předměty. Upozorňuji, že v posledních patrech řádně přituhne a to sám sebe počítám za zkušeného bijce.

 

Co bych dodal? Už mě vlastně moc nenapadá. Hru jsem hrál s chutí a mohu ji s klidným svědomím doporučit. Nic extra nového nepřináší, ale na druhé straně je fakt, že tento typ her zatím pro PS3 chabí. Pro milovníky online her ještě na závěr připomínám, že hra podporuje též klání po síti. Já jsem se jí žel bohu příliš nevěnoval, protože jsem v pár zápasech dostal strašně napráskáno. No co, prostě víc potrénuju a příště je rozdrtím.