Need for Speed Undercover - recenze

Need for Speed je bezesporu legenda. Žánr arkádových závodů neměl snad nikdy známějšího tahouna. Bohužel, ač jsem se již několik posledních dílů této série přemlouval, že se vše prostě musí obrátit k lepšímu, nestalo se tak (bohužel). A to ani tentokrát, u prozatím posledního (již dvanáctého) dílu s podtitulem Undercover. Bohužel srdce mi to rve, ale i tak prostě nad touto sérií pomalu ale jistě lámu hůl. Možnost je pro mě jediná. Vývojáři proberte se a příští díl ať již stojí alespoň za tu zlámanou grešli, jinak se od Vás neodvrátí pouze jeden (naprosto nevýznamný) recenzent, ale spousta věrných fanoušků, kterým prostě stereotyp posledních dílů poleze krkem!!!

Samotného mě napadá jen jediná možná odpověď. Autorům prostě tento systém vydávání jedenkrát ročně bez větších novinek stále „sype“ tak dostatečné množství prostředků, že se jim to stále setsakra vyplatí. Opravdu tak jen doufejme, že se jim to vyplácet pomalu přestane, jinak se změny nedočkáme asi nikdy a na regálech obchodů si tak budeme moc šáhnout prakticky po jakémkoli díle ze série, protože prostě budeme vědět, že je to vlastně úplně jedno (pravda, lišit se bude jistě cena). Omluvte trochu obšírnější úvod. Jednoduše jsem si nemohl pomoci. No nic, nechme už toho rozčilování nad pomalu pohasínající hvězdou závodního nebe a pojďme se na to podívat hezky od začátku.

Z hlediska příběhu se u závodních arkád nikdy nedá očekávat nějaké zásadní odhalení či novinka. Ani Undercover není výjimkou. V jednotlivých filmečcích se tu v prostřizích střídají záběry na pěkně rostlé dívčiny, vymazlená autíčka a pěkně žijící město. Autoři sice nabízejí určitý náznak reálného příběhu, ten se ale nevymyká žádnému ze známých klišé a přiznám se bez mučení, že jsem sám přestal děj sledovat hned po jeho rozjezdu. Věřte mi, že opravdu o nic zásadního ani světoborného nepřijdete, když všechny animace hezky rychle přeskočíte a vrhnete se raději do závodní vřavy.

Hra sama o sobě nabízí fungující město, skládající se z několika propojených čtvrtí. Sami se můžeme jen tak hezky městem projíždět a prozkoumávat místní krásy nebo se vrhat do jednotlivých misí (rozuměj závodů). Po úspěšném zvládnutí prvních kol si tak začnete budovat pozici uznávaného jezdce a nad městem tak budete získávat určitý vliv. Jednotlivé závody se tradičně dají rozdělit do několika kategorií. Bohužel ani zde nic nového nečekejte. Proste tu budete závodit z místa A do místa B, na okruhu (městském samozřejmě) nebo se budete honit s policií. Zde na vysvětlenou musím uvést, že policii je skutečně poměrně snadné zdrhnout a to zejména za vydatné pomoci autorů, kteří do hry implementovali místa, kde se policie zbavíte prakticky automaticky. Taková místo jsou vyznačena na mapě, kde
po příjezdu stačí zbourat například nějaký sloup, který vyvolá řetězovou reakci a zavalí cestu za vámi. Tím dostanete poměrně luxusní prostor pro ujetí. Na jednu novinku bych ale přeceněn málem zapomněl. Jde o mód, kde se budete honit s jedním soupeřem a vaším jediným úkolem je se mu vzdálit na určitou vzdálenost (lidově mu musíte ujet). Váš soupeř má samozřejmě cíl naprosto stejný. Bohužel tohle je opravdu jediná novinka, co se samotného systému závodů týče, a jak sami jistě uznáte, tohle u nás bodovat prostě nemůže.

Již jsem se zmínil o jednotlivých stylech závodů. K nim se ale můžete dopracovat dvěma způsoby. Zaprvé si jednoduše v menu a na mapě zvolíte jeden z možných závodů a můžete se rovnou vydat do akce. Druhý, a pro mnohé asi zábavnější, způsob tkví v tom, že se projíždíte volně po městě a jednotlivé mise plníte takříkajíc za pochodu. Je sice pravda, že při takovém poflakování může celkem trvat než narazíte na nějaké místo závodu, ale zde naštěstí autoři implementovali možnost se automaticky zapojit do závodu, který je vám zrovna nejblíže.

Jak už je u této série dobrým zvykem za výsledky v jednotlivých kláních získáváte penízky, které může vrážet do svého čtyřkolového miláčka. Změn se tak může dočkat jak zevnějšek vašeho monopostu, tak i jeho „vnitřnosti“. Možností úprav je zde poměrně dost a pokud by Vám nestačily jednoduše vyměníte vašeho miláčka za nějaké lepší žihadlo.

Velké naděje jsem vkládal alespoň do ovládání. Přece jen Wii má něco do sebe a ovládání pomocí pohybu mě dávalo naději, že to prostě fungovat alespoň trochu bude. Bohužel, nefungovalo to ani zde. Ovládání je sice intuitivní a z počátku i zábavné, ale čas ukáže, že není vše zlaté co se třpytí. Po chvíli jsem si všiml poměrně znatelně pomalejší odezvy. Když totiž točíte ovladačem, auto se do pohybu dostane až po krátké prodlevě. To ve velkých rychlostech znamená poměrně velký problém, kdy vaše auto často končí ve svodidlech. Celkově tak ovládání mnoho důvěry nevzbuzuje a hráč tak musí často počítat se všemi nástrahami velice dlouho do předu a to zejména za předpokladu, že jedna chyba v pozdějších fázích hry znamená konec nadějí na vítězství.

Jednoznačné zklamání u mne zavládlo i co do technického zpracování Undercoveru. Sice se autoři snažili napěchovat mnoha efekty a pořádně energickou hudbou, ale jaksi to nestačí. Hudba je sice z počátku příjemná, ale časem se oposlouchá. A upřímně baví vás ještě u podobných her stále dokola poslouchat stále stejný styl hudby. Mne tedy ani trochu. Graficky hra také upadá do průměru dnešní doby. Je pravda, že na Wii verzi nemůžeme klást takové nároky jako na PS3 nebo Xbox, ale i přesto by se tam nějaké mouchy vychytat daly.