Immortal Cities: Children of The Nile - recenze

Pamatujete na doby, kdy jste se nemohli odtrhnou od monitorů svých počítačů, na kterých dvacet čtyři hodin vkuse běžely hry typu Caesar, Pharaoh nebo Zeus? Já ano a musím dodat, že na tyto "staré časy" vzpomínám velice rád. Obzvláště simulace života ve starověkém Egyptě se mi líbila nejvíc. Svého času byl Pharaoh (dá-li se to tak říct) revoluční hrou, kterou si zamiloval téměř každý, který měl alespoň malou slabost pro všelijaké plánování a budování :) Sledovat všechno to hemžení, válčení a oslavy občanů bylo něco krásného. Už jen trochu zkušený hráč byl schopen během několika hodin intenzivního hraní vybudovat obrovské fungující město, za které by se nemusel stydět žádný, byť sebeslavnější faraón. Ovšem jak čas plynul, přestávala být pestrá dvojrozměrná grafika dostačující a Pharaoh pomalu ustupoval do pozadí, aby přenechal prostor více žádanějším hrám. A nebýt vývojářského týmu Tilted Mill, možná by už žádná další strategie z egyptského prostředí nevznikla, což by byla, uznejte sami, docela škoda... Výše zmiňované studio má na svědomí právě dnes recenzovaný kousek s krásně dlouhým a pro někoho možná i jazykolámajícím názvem Immortal Cities: Children of The Nile. Děti Nilu sice vyšly někdy na přelomu února a března, ale protentokrát uděláme výjimku a pustíme se trochu opožděně do zhodnocení tohoto bezesporu zajímavého titulu, který si navíc díky společnosti CD Projekt můžete vychutnat plně v češtině! *img1* Poslední dobou je velice populární nechávat se inspirovat sérii The Sims a jejím pokračováním The Sims 2 a stavět koncept celé hry na potřebách jedince (nebo spíše jedinců). Jinak tomu není ani u Children of The Nile, kde rozkvět a prosperita celého vašeho města závisí jen a pouze na spokojenosti každého z občanů. Zpočátku se to může jevit poněkud složitě, jelikož uspokojit tisíce lidí, z nichž každý má svoje potřeby a zájmy, je trochu obtížné, ale nakonec jsem se sám divil, jak skvěle to funguje. Jedinec, který je šťastný a všechny jeho touhy a choutky jsou plně ukojeny, pilně pracuje, věnuje se zvelebování svého domova a tím zvyšuje i prestiž vašeho království, s radostí se zúčastňuje všech vašich oslav a nevytváří žádné zbytečné konflikty. Na druhou stranu nespokojený obyvatel odmítá docházet do zaměstnání, žije v polorozbořených chatrčích, provozuje kriminální život a celkově rozrušuje harmonii ve vašem městě. Problém nastává ve chvíli, kdy se parta nespokojenců shromáždí před vaším palácem a zahájí masové demonstrace (lidově řečeno začne dělat bordel :)), které na vás, jako na vládce, hází špatné světlo a celkově škodí vašemu věhlasu. Tato maličkost přímo nabádá k všemožnému experimentování a já se vsadím, že se určitě najde několik hráčů, kteří zkusí například odtrhnout město od přísunu potravy nebo keramického zboží a se škodolibým úsměvem budou sledovat nepříliš kladné reakce občanů... Nejvíc mě na hře zarazilo, že se v ní neužívá žádného kovového platidla. Říkal jsem si, že se bez tohoto prvku nemůže obejít žádná dobrá strategická hra, ale mýlil jsem se... I když pouze trochu, jelikož se systémem, kdy jediným platidlem jsou cihly a jídlo, se hrát kupodivu dá, řekl bych, že se s ním hraje i poměrně bezproblémově, ale na druhou stranu si dovoluji tvrdit, že systém talentů, kterýma se v pozdější době ve starověkém Egyptě platilo (pokud teda ve filmu Asterix & Obelix: Mise Kleopatra nelhali :)), by byl mnohem, MNOHEM příjemnější... Když se už zmiňuji o nedostatcích hry, nemohu vynechat ani systém získávání a přidělování jídla, který se mi podařilo dokonale pochopit až po několika hodinách hraní. Všechno to začíná na farmách, kde se banda farmářů postará o nějaké to žito, pšenici, hrách a podobné plodiny, které pak putují do mlat, kde se jídlo dále dělí mezi obyvatele - část si nechají rolníci za svojí dobře odvedenou práci a šlechtici, kteří krmí ze svých přídělů nejen celou svojí hladovou rodinu, ale také najaté služebnictvo a baviče. Druhá část připadne na váš palác a zbytek jídla se odvede jako daně, ze kterých platíte své zaměstnance a daleké výpravy. Tato "zdaněná" potrava se přemisťuje do sýpek a dále do pekáren, odkud ve formě chleba putuje do rukou vojáků, řemeslníků, dělníků a výše postaveným zaměstnancům, jako jsou kněží, velitelé, dozorci a písaři. Z obydlí těchto obyvatel, paláce, šlechticů, bavičů, služebníků a farmářů putuje jídlo k obchodníkům s normálním a luxusním zbožím, kde je vyměněno za keramické nádobí, šperky, papyrus, rohože a jiné vybavení domu... Trochu chaos, nemyslíte? Tento systém přidělování potravy je sice možná reálný, ale ti, kteří se hrou začínají, mohou mít velký problém s jeho pochopením, bez něhož pak jen stěží přijdou na to, kde se příděly jídla zasekly a proč se jim kvůli tomu hroutí celé město... *img2* Samozřejmě nesmí chybět ani oblíbené PYRAMIDY, mastaby a další hrobky všeho druhu. Stavba komplexů se oproti původnímu Pharaohovi výrazně zjednodušila, takže namísto spousty lidské síly a mnoha dnů, potřebných na vybudování podloží, si tentokrát plně vystačíte se stavebním materiálem, hrstkou dělníků a jedním dozorcem. Také narozdíl od minulého dílu (nemůžu si pomoci, ale stále beru Pharaoh jako minulý díl :)), kdy byla stavba pyramid a jiných komplexů výhradně záležitostí jednotlivých úkolů v misích, se zde staví hrobky pro každého faraóna z vaší rodiny (během hry může (musí) váš vládce zemřít), ale také pro místní šlechtu. Někdo by možná řekl, že je to výrazné vylepšení oproti původnímu omezenému budování komplexů, ale já si myslím, že jakmile se vám po mapě povaluje deset větších či menších pyramid, ztrácí stavba hrobek své kouzlo. Hudební podklad je samozřejmě výborný a egyptské melodie příjemně dokreslují starověkou atmosféru hry. Ovšem vizuální zpracování na tom už tak dobře není... Ne že by byla grafika nějak ošklivá, ba dokonce odpudivá, ale stejně tak jako u zbytku trojrozměrných strategií je zde největším problémem kamera. Chce to docela pořádnou dávku nervů a času, než přijdete na ten správný grif, se kterým budete hru ovládat. Na druhou stranu zase musím pochválit všechny světelné efekty, ale hlavně bezvadný smysl pro detail, díky kterému hra vypadá místy přímo nádherně i na pomalejších strojích. Těžko říct, jestli bych nebyl radši, kdyby se vývojáři raději pokusili předělat starého dobrého Pharaoha do nového moderního 3D kabátku. Celý systém Children of The Nile může působit velice složitě a je opravdu mírně náročné si na něj zvyknout. Na druhou stranu je zde ale spousta vylepšení a ani přechod do rozporu plného třetího rozměru nedopadl špatně, a pokud přetrpíte ne příliš ideální ovládání kamery, budete si moci už jenom užívat všeho toho barevného hemžení :) Děti Nilu by nikdy nedosáhly tak vysokého hodnocení, nebýt velmi osobitého lidu vašeho města, který doopravdy dělá jen to, co právě chce anebo potřebuje - KAŽDÁ postava ve hře logicky uvažuje, žije si svůj vlastní život a vy jí nikdy nemůžete do ničeho nutit. Všichni obyvatelé jsou samostatní, dojdou si do krámku s keramickým nádobím sami, i když je třeba na druhé straně města, zkrátka když potřebuji nádobí, tak ho také získám. Sice je možné, že váš smysl pro plánování někdo zkritizuje svému známému, které cestou z nákupů potká, ale i tak je tato samostatnost naprosto dokonalá. Zkuste například sledovat jednu rodinu - nejdřív žijí všichni v chýši poblíž fíkovníků, které představují jejich potravu, a starají se jen sami o sebe. Po nějaké době se objeví volný domek pro farmáře, který rodina obsadí. Manžel se stará o pole, zatímco jeho choť obstarává potřebné zboží, výjimečně se stará i o nákup léků v případě, že někdo z rodiny onemocní. Když ve městě uspořádáte oslavu, také tato rodina se zúčastní, jelikož si ráda odpočine od každodenního shonu... Je to jednoduše velmi, VELMI věrohodné a nutí vás to plánovat město obezřetně, abyste uspokojily všechny jeho obyvatele... Škoda jen, že vývojáři nevychytali ty zbytečné chyby, kterých je v CoTN i tak stále poměrně dost...