Brothers in Arms: Road to Hill 30 - recenze

Autor: Michael Davidík | 04.04.2005
Žánr:  PC  | Recenze  | Akční
Multiplayer: NE
Dlouho očekávaná realistická válečná akce inspirovaná seriálem Bratrstvo neohrožených je tady. Je sázka na realismus krok správným směrem, nebo skok do jámy lvové?
Počítačových her zasazených do období druhé světové války se v posledních letech urodilo jako hub po dešti. Na ztvárnění tématiky největšího válečného konfliktu uplynulého století si troufají snad všechny vývojářské týmy, malé, velké, debutující i ty zaběhlé. Některé hry se staly doslova legendami, pojmy jako Commandos, Medal of Honor či Call of Duty hovoří samy za sebe. Po bok těchto velikánů se snaží zařadit i nejnovější akční válečný počin Brothers in Arms ze stáje Gearbox Software. Díky tomu, že je pole válečných akcí již celkem slušně prošlapáno, a zejména duo Medal of Honor a Call of Duty drží laťku skutečně vysoko, mají nové tituly v zaujímání pozornosti hráčského publika docela nelehkou pozici. Přijít v současné době s něčím novým a neotřelým, to už chce pořádný kus tvůrčí invence. Lidé z Gearbox Software na to však šli takříkajíc od lesa. Vsadili na přirozenost, respektive na realitu a skutečný pocit z válečného běsnění. Již žádné neohrožené „one man show“, pojďme se teď společně kouknout na bojiště, na němž se svádí bitva o každý metr „bezpečného“ prostoru a kde přítomnost vašich spolubojovníků znamená naději na život. [b]Začátek konce[/b] Brothers in Arms: Road to Hill 30 nezapře jistou inspiraci ve vynikajícím britském seriálu Bratrstvo neohrožených. Podobně jako v seriálu i zde prožijete několik dní za nepřátelskou linií v oblasti obsazené Normandie, kde se nacisté promenádují v plné parádě nehledě na denní dobu. S hlavní postavou Mattem Bakerem, velitelem 502. parašutistického regimentu ze 101. výsadkové divize, se seznamujete v době, kdy se úporně snaží se svou jednotkou odolávat nepřátelskému útoku na kopci 30. Na hru poněkud neobvyklým způsobem tak začínáte vlastně na samotném konci. Němců je okolo jako hejno malých myší, kulky ustavičně létají nad hlavami i vedle nich a granáty rozehrávají ničivé představení. Bráníte se seč vám síly stačí, osud je však nevyhnutelný, výbuch granátu ukončí život Bakerova kolegy a jeho samotného zbaví vědomí. V tuto chvíli se čas vrací o týden zpět na palubu vojenského letadla, kde se 101. výsadková chystá do akce. Nicméně původní plán vezme za své v době, kdy je dopravní letoun zasažen a vy provedete neplánovaný seskok kamsi do neznáma. Beze zbraně a v neznámém prostředí se tak začíná odvíjet retrospektivně vyprávěný válečný příběh, kde hlavní roli hraje odvaha, zdravý rozum, taktické myšlení a přesná muška. Píše se 6. červen roku 1944, americká vojska poprvé vstupují na evropské bojiště a vy osobně jste na počátku trnité cesty na kopec 30. Již od samotného oznámení hry bylo zřejmé, že svým konceptem bude titul zcela někde jinde než například výše vzpomínané Call of Duty a jemu podobní. A ve výsledku tomu tak skutečně je. Během hraní mi na mysl vyvstal hned několikrát český Flashpoint, kterému se Brothers in Arms svým přístupem do jisté míry podobá. Sice se neoperuje na tak velkém otevřeném prostoru, nicméně vše ostatní zůstává. Válka zkrátka není běh volným prostranstvím a kličkování mezi nekonečnou záplavou všude okolo svištících nepřátelských i vlastních kulek. Základem je taktický a uvážený postup kupředu, krůček po krůčku. Klíčovým prvkem úspěchu je vaše jednotka. Žádné hrdinství á la Rambo, vy a vaši muži to je to, co vám pomůže přežít. Slovy klasika, hrdinů jsou plné hřbitovy. Pod palec dostanete tým o několika členech (po určité době rovnou dva), kterému velíte a snažíte se s ním splnit zadaný úkol. Těch je celá řada, ale povětšinou je jejich hlavní náplní něco někde obsadit nebo naopak bránit určenou pozici před nepřátelským útokem, či kdesi cosi vyhodit do povětří. Ona v podstatě válka ani o ničem jiném není. Celkem na hráče čeká rovná osmnáctka zajímavých misí. [b]Dvakrát měř, jednou řež![/b] Ve všech misích je nezbytným prvkem taktický přístup. Nepřítel není žádný po molu se producírující manekýn s terčem na zádech a vaše tělo se nerovná nedobytné skořápce. To je potřeba mít ustavičně na paměti. K důležité činnosti tak patří neustálé krytí, vystavovat sebe i svou jednotku na obdiv nepřátel po dobu více než nezbytně nutnou se jednoduše nevyplácí. Základní teze, že kulka opravdu bolí, se z velké části zakládá na pravdě. Nepřátelé se umějí setsakra dobře a účinně krýt (na obdiv vašim mířidlům se vystaví jen málokdo a málokdy) a vy se díky tomu musíte pořádně snažit, aby se onen kryt stal současně jejich hrobem. Velmi často se uplatní způsob, kdy členům své jednotky nařídíte krycí palbu a sami si nepřítele kdesi nenápadně obejdete, protože mise jsou z valné většiny koncipovány tak, že neexistuje pouze přímá cesta čelem k protivníkovi, ale můžete využívat i bočních „uliček“. Naštěstí to záleží pouze na vás a pokud se cítíte na přímou konfrontaci, nic vám ve vašem plánu nebrání. Velitelem jste tady koneckonců pořád vy. S faktem, že je potřeba zaměstnávat vaše družstvo, úzce souvisí systém velení. Sliby tvůrců hovořily o jednoduchém a intuitivním přístupu a výsledek zní, do puntíku splněno. Stačí vám jen jedno tlačítko myši a můžete rozehrát plnohodnotné taktické představení. Kliknete kamkoliv a jednotka ví, že se má na patřičné místo přesunout. Po kliknutí na nepřítele zase vojáci vědí, že se mají primárně věnovat nadělování kulek danému nešťastníkovi. Chcete-li vašim vojákům přikázat, aby se drželi za vašimi patami, poslouží k tomu jediná klávesa. Nic víc, nic míň. Hra se tak v žádném případě nesvrhává do hlubin zoufalství při jen pouhopouhém pomyšlení na zadání rozkazu. Je to účinné, přirozené a bez jakéhokoliv zbytečného zdržování a pocitu frustrace. Průchod misemi je do jisté míry lineární a jen stěží sejdete z cesty (směr vám navíc neustále ukazuje šipka na kompasu). Místa, u kterých si autoři nepřáli, abyste je poctili svou návštěvou, jednoduše zabarikádovali. Ať už zdí, valem, plotem, nebo trochu násilným způsobem v podobě neviditelné zdi. [b]Já se kryji, ty se kryješ[/b] Umělou inteligencí se autoři, stejně jako téměř všichni vývojáři, rovněž ve velkém vychloubali a znova není od slov k reálu daleko. Bylo již řečeno, že se Němci dokáží krýt a využívat okolního terénu. Čas od času vás také bez ostychu počastují nějakým tím hozeným granátem (a to i vašim, jenž jste jim poslali k prohlédnutí), či jinou fajnovostí. Na druhé straně to nejsou žádní dokonalí roboti, takže pokud se kdesi nenápadně plížíte, nevšimnou si vás a věnují se těm, o jejichž pozicích vědí. Je jen na vás, jak moc tuto výhodu dokážete využít (výhoda první rány je k nezaplacení), protože poté, co o sobě dáte vědět, si můžete být jistí, že olovem na vás ani náhodou šetřit nebudou. Ucházející je rovněž inteligence vašich spolubojovníků. Žádné tupé a bezduché motání se po bojišti, věřte, že se o sebe dokáží dobře postarat. Vědí co znamená krýt sebe i ostatní, znají základy účinného postavení a vy tak skutečně koukáte na vycvičené vojáky a ne na hromadu rozpohybovaných polygonů. Jediným místem, kde to občas skřípe je jízda tankem, který bohužel sami řídit nemůžete a jen vykonáváte úkol kulometčíka a navigátora. Místy se stane, že řidič tank natočí tak nešikovně, že vám znemožní střelbu, ale nejde o nic, u čeho byste museli spílat a proklínat vše okolo. [b]Lehko na cvičišti, těžko na bojišti[/b] Brothers in Arms má implementováno hned několik velice interesantních věciček. Pokud se opravdu cítíte, můžete hrát bez zapnutého zaměřovacího křížku (hra má dokonce křížek implicitně vypnutý). To, že se nejedná o žádný med, si jistě dokážete živě představit (jediným použitelným pohledem pak zůstává koukání hezky přes mířidla). Ono ani se zapnutým křížkem není vyhráno, voják je přeci jenom pořád člověk a tomu jak známo se povětšinou klepou ruce i v relativním klidu, natož pak uprostřed přestřelky. Další zajímavostí je nemožnost libovolného ukládání během hry. Implementován je takzvaný systém kontrolních bodů (checkpointů), díky němuž se hra ukládá automaticky pouze na předem určených pozicích. Na druhé straně hra tím získává na atraktivitě a hlavně více přibližuje reálnou situaci pocitu odpovědnosti, kdy je lepší dvakrát přemýšlet a pak udeřit, na úkor neustálého stylu pokus-omyl. Za zmínku jistě stojí i fakt, že po častých neúspěších je vám automaticky nabídnuto znovuoživení případných ztrát ve vašich řadách. Zajímavou záležitostí, leč bohužel méně příjemnou, je nemožnost plížení. Poklek ano, ale zalehnutí zůstává tabu. V takto realisticky pojaté válečné akci je to poněkud nepochopitelný tvůrčí tah, ale nezbývá než se s tím smířit. Příjemnější skutečností je přítomnost bonusů po dohrání jednotlivých misí. Bonusy jsou v podobě nejrůznějších historických faktů či zajímavostí ze zákulisí tvorby hry. Poslední významnější vymožeností je možnost přepnutí se do „taktického“ pohledu, díky němuž je umožněno pohlédnout na bojiště z ptačí perspektivy a udělat si obrázek okolního terénu. Dokonce vidíte i rozestavení nepřátel, přirozeně však pouze těch, kterých jste si zatím stačili všimnout. [b]Voják je také jenom člověk[/b] K velké míře realismu a skutečného pocitu z války přispívá kromě užívání taktických postupů i řada dalších skutečností. Nezbytnou věcí je samozřejmě zachování válečných reálií. V tomhle směru autoři rozhodně nezaháleli a ve hře se proto setkáte se spoustou bojového arzenálu, který je pochopitelně vymodelován dle skutečných předloh. Do natěšených pracek můžete vzít takové klasiky jako samopal Thompson, legendární M1A1 a další dobové zbraně spojenecké armády. Němečtí vojáci kontrují svou MP40 nebo kupříkladu legendárním mauserem. Stejně jako zbraně jsou autentická i místa v nacisty okupované Normandii, kde dochází k lítým bojům. Jiným prvkem obohacujícím reálný pocit je přirozená jedinečnost jednotlivých vojáků ve vaší jednotce. Rovněž v tomto případě nejsou sliby autorů ani zdaleka na hony vzdálené skutečnosti. Každý z nich je unikátní osobnost a stávají se opravdu zapamatovatelnými bytostmi. Pocit, že vedle vašeho boku bojují „lidští“ vojáci, a ne jen jedni z mnoha stejných postaviček ochotných za vás zemřít, je téměř bezchybný a výborně dopkresluje již tak skvělou atmosféru. Ba co víc, k vojákům jakožto lidem patří i emoce. A v Brothers in Arms se na tuto skutečnost nezapomíná. Tak jak autoři mínili, tak také provedli. Žádný propracovaný emoční systém, kde by postavy reagovaly na každičkou změnu situace, ale pro podbarvení celkové atmosféry je ten implementovaný bohatě dostačující. Někdo z vojáků občas nahodí do éteru téma vzpomínky na domov, stesk a jiná podobná témata, na druhé straně se rozhodně nevyjadřují vybranou mluvou, nýbrž jejich slovník je notně „kořeněný“. Skloubením všeho toho se vojáci stávají věrohodnějšími a hlavně uvěřitelnými postavami. Svou trochou do mlýna zvaného realismus přispívá mimo jiné také absentující ukazatel vašeho zdraví. Neočekávejte žádný přesný údaj, ale pouze orientační v podobě zabarvení ikony postavičky v levé dolní části obrazovky (zelená barvička indikuje zdravost, naopak červená již signalizuje nepříjemné "auvajs"). [b]Válka v těch nejjasnějších barvách[/b] Brothers in Arms: Road to Hill 30 si z pohledu technického zpracování udržují současný standard. Licence nejmodernějších technologií a jejich následná modifikace přináší své ovoce. Detailní zpracování okolního prostředí i samotných vojáků je opravdu působivé. U postav vyniká zejména jejich pohyb a mimika. Neméně intenzivním zážitkem je různorodé počasí a denní doba. Mlhavé ospalé ráno, slunný den, západ slunce..., to vše vašemu oku dozajista zalahodí. Potěší i řada efektů, především ten, kdy ve vaší blízkosti vybuchne granát (kromě rozostřeného pohledu se přidá i působivé pískání). Ani efekt odlétávajících třísek či hlíny, které po zásahu kulek znepříjemňují váš pohled, nevypadá vůbec špatně. Trochu divná mi přijde průstřelnost některých materiálů. Nevím z čeho statkáři v Normandii stavěli své dřevěné plůtky, ale mohou být na sebe právem pyšní, spojenecká ani německá kulka jimi neprojde. Občas je tenhle novodobý pancíř k vzteku. Společně s nemožností zalehnutí se řadí onen pochybný fyzikální jev k nejméně pochopitelným věcem ve hře. Ke konečnému skvělému audiovizuálnímu zážitku přispívá taktéž zvukový doprovod. O pískání a hláškách vašich vojáků již byla řeč, stejně tak můžete zaslechnout německé pokřiky a rozkazy. Zvuk zbraní vychází také více než dobře a těžko byste hledali nějaké mouchy. Mimochodem hudbu do hry, která se nese ve stylu klasických filmových válečných „songů“, nahrál Pražský symfonický orchestr. Brothers in Arms se mohou s klidným srdcem zařadit mezi jedny z nejpovedenějších válečných first-person akcí. Nejsou sice určené pro milovníky naskriptovaných řežeb, ale na druhé straně ani pro zarputilé taktické fanatiky. Jedná se o příjemný zlatý střed, a pokud se vám líbil kupříkladu Flashpoint nebo seriál Bratrstvo neohrožených, neváhejte. Stejně tak by hru neměli minout všichni militaristicky založení hráči. Jen největší detailista by na hře hledal výraznější chybky, navíc jde o jednu z mála současných her, ve které autoři své sliby během vývoje do puntíku splnili. Brothers in Arms jsou skvělou ukázkou realismu v hratelné podobě.

Detaily

Distributor: 
Platforma: PC
Multiplayer: NE
Doporučená konfigurace: CPU 1GHz, 256 MB RAM, graf. karta ATI Radeon 8500/9000/X nebo NVIDIA GeForce 3/4/FX/6 (MX není podporována)
Hratelnost:
95%
Grafika:
90%
Zvuk:
90%
Výsledný dojem:
0%
Celkové hodnocení:
90%

Chcete vidět další Recenze platformy PC? Přejděte na stránku PC Recenze.