Dungeon Siege II - recenze

Autor: Michael Davidík | 14.10.2005
Žánr:  PC  | Recenze  | RPG
Multiplayer: NE
Trvalo to více než tři roky a na světě máme druhý díl akčního RPG Dungeon Siege. Ale jásot ještě raději o chvíli odložte...
Balíčky z redakce mám rád. Není nad to, když se vám po dni stráveném v šedé realitě pracovního procesu objeví ve schránce obálka s několika stříbrnými plackami, slibujícími alespoň krátkodobý únik do herního světa. To se potom doma zavřu na dva západy, zatemním okna (jak s oblibou říká můj děd: „Ty to tady máš jak za protektorátu.“), a zatímco se mi nová pařba tiše instaluje, v klidu usrkávám čaj a listuji manuálem. Málokdy se mi ovšem stává, že sváteční nálada vydrží dlouho, zkrátka proto, že většina her za ni nestojí. A Dungeon Siege II? Mno, to bude na delší vyprávění. Protože u každé správné recenze na RPG se sluší alespoň lehce zmínit příběh, odbudeme si to okamžitě. Jste nájemným žoldákem, který se spolu se svým přítelem vydává posílit armády dobyvačného Valdise. Ten je v celém širém světě znám svou slabostí pro ultrasilné relikvie, což ho zavede i do pralesní oblasti obývané zejména ušlechtilými dryádami. Nu a jak už to tak s těmito okultními maniaky bývá, nejenomže vám za vaši pomoc nezaplatí, ale dokonce vás s klidným svědomím nechá napospas nepříteli, což vaše postava přežije jen čirou náhodou. Protože dryády mají velmi propracovaný systém vězeňské správy, velmi brzo dostanete šanci zapojit se do bitvy opět, tentokrát na té správné straně. Dobrodružství může začít… [b]Dobrý den, jmenuji se Karel a jsem kouzelník[/b] První, co vás pravděpodobně zaujme, bude tvorba postavy. Pravověrného RPG fanouška asi trochu zamrzí, že jediné, co můžete ovlivnit, je výběr rasy (elf, půlobr, dryáda či obligátní člověk) a jméno. Podobně jako třeba v Morrowindu se totiž vaše skilly zlepšují zejména podle toho, jak je využíváte. Nemůže tedy dojít k paradoxním situacím, že vašemu plašmuškovi kouzelníkovi začnete systematicky vylepšovat sílu bez ohledu na to, že v životě nezdvihl nic těžšího než měšec plný zlaťáků. Tento systém mi osobně vyhovuje, ve výběru povolání tak máte naprostou volnost, i když pochopitelně nikdy nemůžete zcela eliminovat rasové předpoklady. Ale to, že elf bude vždycky lepší kouzelník než půlobr, prostě dneska ví už každý, takže ani zde nemůžeme namítnout slovíčka. [b]Každý chvilku tahá pilku aneb Parta je parta[/b] Aby vám v tom putování nebylo smutno (a hlavně abyste nedostali nakládačku hned za prvním bukem), máte možnost si do party přibrat i další členy. Jejich počet je však omezen, jednak obtížností, na kterou hrajete (o tom ještě níže) a také si musíte každý slot pro svého parťáka pěkně „zacálovat“ v hospodě. Pokud jste milovníci zvířátek, můžete oželet ukecané společníky a nahradit je některými z deseti němých tváří – ty můžete v průběhu hry vylepšovat i tak, že do nich futrujete předměty, které jim vylepšují statistiky. Zajímavé, přesto bych zvířata zařadil do kategorie „oželitelných“ vylepšení, protože každé zvíře vám zabírá pozici pro možného humanoidního spolubojovníka a ten bývá přeci jen ve složitých situacích prospěšnější. [b]Bij ho, prašť ho, zadupej ho do země[/b] Hned prvních pár desítek minut vás nenechá na pochybách o tom, jaký přívlastek tomuto RPG přiřadit. Akční. Zběsile akční. Hned od samého počátku se pouštíte do soubojů s desítkami drobných příšerek, čistíte rozsáhlé oblasti a po chvíli vám to už ani nepřijde. Zde se už dostávám k jednomu faktoru, který mi v DSII nesedl – přílišná počáteční jednoduchost. Možná jsem staromilec, ale mám rád, když vám hra dává už od samého začátku pěkně do těla, když z bojů více utíkáte, než abyste s přehledem kosili jedno monstrum za druhým a nemuseli se prakticky o nic starat. Jenže zde na samém počátku nedostáváte možnost zvolit si obtížnost, postup na další úroveň se vám otevře až po dohrání celé hry, díky čemuž až nepříjemně dlouho hrajete takříkajíc „s prstem v nose“ (ne že bych to dělal, fuj, mám novou klávesnici). Vůbec se zdá, že autoři některé části hry konzultovali s Microsoftím oddělením technické podpory, protože v dungeonech se prakticky nemůžete ztratit a města i džungle jsou obsypaná ukazateli, teleporty a jinými záchytnými body. Pokud byste přeci jen náhodou ztratili směr, k cíli hlavního questu neomylně míří velká šipka na minimapě, takže záseky v podstatě neexistují. K podobnému oddechovému hrání slouží i spousta užitečných zlepšováků, kupříkladu už nemusíte na hordy nepřátel ani klikat, stačí jen pohodlně držet tlačítko myši zmáčknuté a přejíždět z jedné kreatury na druhou; k dispozici máte také několik snadno nastavitelných módů útoku, horké klávesy po posbírání všeho, co je zrovna na obrazovce atd. Zde je podle mého jablko sváru mezi přívrženci a odpůrci Dungeon Siege II – někdo jej bude považovat za skvělé odreagování, většina (zejména) hardcore hráčů asi nijak zvlášť nadšena nebude. Plynule tak můžeme přejít k dalším zajímavostem, které nám hra nabízí. Pravděpodobně by se slušelo krátce pohovořit o vývoji postavy; jak už jsme si řekli, povolání si na začátku nevolíte, ale postupem času samo vykrystalizuje. Při postupu na další level si tak zejména přidáváte zvláštní schopnosti, které nadále ovlivňují vaše vlastnosti, míru kritického zásahu a podobně. Při troše šikovnosti se dostanete i k jakýmsi ultimátním útokům, které výrazně zvyšují vaše šance na úspěšné vyřešení i toho nejtužšího souboje. Jediný problém je snad v tom, že právě díky výše zmíňované nízké obtížnosti jsem dlouho dobu ani nepátral po tom, co a jak v levelování funguje, prostě jen proto, že se dobře hrálo samo. *reklama* Dalším zajímavým prvkem je ukládání hry, zde je to řešeno prakticky totožným způsobem jako v Diablu II; jediné, co se vám ukládá, jsou zkušenosti a předměty, vaše pozice je vždy automaticky určena nejbližším městem a po naloadování se budete muset vždy opět prosekávat znovu od začátku. To je vcelku rozumné řešení, snažíte se méně umírat a postupovat opatrněji. Co se týče toho umírání, jen málokdy se vám stane, že by nějaký hrdina skutečně umřel. V naprosté většině případů jde pouze o omráčení, ze kterého váš rek po čase automaticky procitne, tedy v případě, že alespoň jeden ze skupiny zůstane do té doby při vědomí. Dobré je, že se postava dostává zpět do hry až při třetině obnovených hitpointů, díky čemuž jej můžete v podstatě ihned zapojit do boje bez obav, že by to po jedné obdržené ráně opět zabalil. Umělou inteligenci lze jsem postřehnul jen mimoděk, jestliže jste se těšili na to, jak se příšery budou stahovat z boje a nebo vás takticky obklopovat, tak na to rovnou zapomeňte; jediná známka inteligence je v tom, že zrůdy si k útokům vybírají obvykle toho, kdo jim způsobuje největší zranění, bohužel však ale nebyly ošetřeny takové detaily, jako že kouzelník suverénně vystřílí celou svou zásobu many do nejbližšího kamene, pokud se za ním pohybuje jeden imp a podobně. To je jistě škoda, zázraky nechceme, ale pošupování panáčků, aby měli přímý výhled, už asi málokoho baví. [b]To se nám to pěkně hýbe [/b] Velmi příjemným překvapením pro mě byla grafika. Nejenže hru bez problémů rozběháte i na vcelku postarších strojích, ale dokonce se na ni bude dát i dívat! Použitý engine dokáže zobrazit velké množství detailů a terénních nerovností i při maximálním přiblížení a při pohledu na to, jak všude šlehají plameny, explodují sudy s výbušninami a létají zbytky těl, vám srdce může jen radostně zaplesat. Hudba neurazí, ale že byste si ji stahovali do mp3, to asi také nehrozí. [b]Dungeon Siege 1.5 aneb Hindův příspěvek této recenzi[/b] Druhý díl RPG od Chrise Taylora jsme měl také možnost pořádně zapařit, a tak bych se s vámi chtěl podělit o pár postřehů, v nichž nesouhlasím s Vaškem. Předně mě hra dost zklamala již na začátku, obsahovala podobné menu jako jednička a grafika také nebyla zrovna excelentní. První minuty hry můj názor na hru ještě více utvrdily a nebýt toho, že úvod trval celkem krátce, odsunul bych hru do propadliště dějin. Po vašem uvěznění totiž nastává obrovský zvrat v hratelnosti a vy si tak konečně budete moci užít druhého dílu naplno. Konečně dostanete trošku volnosti, město, do kterého se budete stále vracet, i obrovské množství zajímavých vedlejších úkolů. I přes to mi DS2 nepřijde kdoví jak originální a novátorská. Kdyby byl druhý díl vydaný jako datadisk místo Legends of Aranna, jásal bych blahem, jenže on to datadisk není... [b]Sečteno, podtrženo[/b] Musím říci, že Dungeon Siege II je jednou z her, které je velmi ošemetné hodnotit. Mně osobně byla protivná ona jednoduchost, která mi zabránila se v průběhu recenzování do hry pořádně „zažrat“. Jsem si však jist, že se najde spousta hráčů, kteří naopak ocení hru, ve které neustále pokračují vpřed a na jednom místě se příliš nezdržují. Takovým hráčům asi bude vyhovovat i akční styl ve stylu Diabla, vcelku klišovité shromažďování předmětů a velmi nenáročné ovládání. Hrát DSII je však podobné jako sledovat filmy Rolanda Emmericha. Sice se budete docela bavit, ale po čase zjistíte, že před sebou máte jen kompilát toho, co zde již bylo, akorát v novém a lákavém balení. Je jen na vás, zda jej přijmete; já už jsem se rozhodl. PS: Od minulého týdne nabízí Playman verzi DSII s českými titulky.

Detaily

Distributor: 6
Platforma: PC
Multiplayer: NE
Doporučená konfigurace: 1GHz procesor, 256 MB RAM, 64 MB grafická karta
Hratelnost:
75%
Grafika:
80%
Zvuk:
80%
Výsledný dojem:
0%
Celkové hodnocení:
78%

Chcete vidět další Recenze platformy PC? Přejděte na stránku PC Recenze.