Guitar Hero: Metallica

Nejnovější hudební nášup dopadl skvěle. Více v recenzi...

Na sérii Guitar Hero jsme si už většinou tak nějak zvykli a já osobně jsem akceptoval fakt, že každý další díl je vlastně jen takovým datadiskem, který nepřináší závratnou originalitu, ale pouze rozšiřuje možnosti Vašeho stávajícího hudebního repertoáru. V pořádku. Proč měnit něco, co skvěle funguje a na čem se pomalu a jistě stávám závislý. Protože  takovou hratelnost a návykovost jako v hudebních hrách nepamatuji už předlouhé roky.

Před nějakou dobou vyšel první díl, který se věnoval konkrétně jedné kapele a tou byli Aerosmith. Tato kapela si dodnes za tento tah mne ručičky, protože uvadající slávě to rozhodně pomohlo a pánové dokonce vyrazili na dlouho odkládané turné. Není se tedy divit, že většina kapel má přímý zájem na tom, aby se jejich písně a jméno ve hře objevily, protože prodeje jejich skutečných alb taktéž pookřejí. Samotná hra se sice nějak zvlášť nepovedla a autoři zcela nepochopitelně opomenuli některé notoricky známé hity, takže pro mě osobně byla hra zklamáním převážně díky průměrnému soundtracku. Kapela, která přichází na řadu jako druhá má zmíněných hitů ještě víc a její jméno rezonuje hluboko v srdci a uších každého metalisty (a nejen ho). Dámy a pánové, povstaňte a zatleskejte Metallice.

Osobně to byl pro mě velký šok, když byla tato kapela oficiálně potvrzena a to nejen pro jejich známý soudní proces týkající se nelegálního stahování jejich hudby, ale také proto, že tito staří pardálové propůjčili své obličeje něčemu jako je videohra. Inu, měšce s dolary jsou vždy dobrá motivace, které se nemůžeme divit. A samotná kariéra této heavy metalové kapely, která čítá devět studiových alb plus další dvě živá vystoupení, kterých se v součtu prodalo více než 100 milionů nosičů (což je řadí mezi nejúspěšnější kapely všech dob) nabízí opravdu velké množství hitů, které si přímo říkají o zařazení mezi tuto kompilaci. Obavy z toho, že budeme ochuzeni o tyto pecky a zahrajeme si pouze nějaký slabý odvar se naštěstí nenaplnily a myslím si, že výsledný playlist opravdu stojí za to a užijí si jej všichni členové Vaší kapely. Určitě stojí za to, podívat se na některé kousky trochu podrobněji.

Playlist je vytvořen ze 49 songů, z nichž 28 je přímo od Metallicy a zbylých 21 od dalších interpretů, které vybrali sami členové hlavní star této hry. Najdete mezi nimi například Alice in Chains, Lynyrd Skynyrd, SOAD nebo také Motorhead is jejich frontmanem Lemmym (dá se za něj i hrát). Pokud jste si někdy v minulosti stáhli celé album Death Magnetic, tak hra jej dokáže detekovat a přidat do playlistu. Zaměřil bych se na některé kultovní hity, které mi utkvěly v paměti.

Nothing Else Matters – kdo by neznal tento legendární pomalý kousek, který vznikl pouze náhodou, když si frontman kapely drnkal jednou rukou na kytaru během telefonátu. Opravdu kvalitní kus, který si bez debat užijete.

Fuel – frenetický zpěv za doprovodu ostrých kytarových riffů a strojově přesného bubnování. Mohu potvrdit, že ve čtyřech je tento song naprosto neopakovatelným zážitkem a dokonce i náš zpěvák ze sebe dostal více než obvykle.

No Leaf Clover – bohužel jediná verze z již deset let starého koncertu se symfonickým orchestrem, ale i tak pravděpodobně vrchol této hry, při kterém mně osobně běhal mráz po zádech.

Uvedu ještě One, Master of Puppets, Unforgiven, abyste mi opravdu uvěřili, že soundtrack je našlapaný, jak se na tuto hru sluší. Celkově mi hra připadne více obtížná než předchozí datadisk, což je dáno i tím, že kytarista kapely (Kirk Hammet) je známý svými fantastickými a hlavně dlouhými sóly, při kterých si budete připadat opravdu jako hrdina. To samé platí i bubenických partech, kde existuje dokonce obtížnost expert +, ale nedoporučuji Vám ji hrát bez dobrého tréninku a pokud možno tak se dvěma pedály. Rychlost je opravdu pekelná, což se na dílo Larse Ulricha trefně hodí. Nechybí samozřejmě ani frontman James Hetfield a současný basák Robert Trujillo (jehož paže mají zhruba stejný obvod jako mé stehno a to nejsem zrovna drobné postavy). Všichni hudebníci nasnímali své charakteristické pohyby a obličeje, což jen zintenzivňuje pocit z hraní.

Hratelnost zůstala bez poskvrny a mimo zmíněnou obtížnost asi není nic, co by stálo za dlouhé povídání. Kde ale autoři zapracovali je grafika. Připadá mi výrazně lepší než v předchozím kytarovém počinu  to především v designu hlavních postav, které jsou si takřka identicky podobné (akorát tedy pár let a několik milionů vlasů zpět). I jednotlivá prostředí jsou velice hezky udělaná a pro mě osobně to bylo velice příjemné překvapení, protože posun v grafice jsem u tohoto žánru opravdu nečekal.

Nebudete ochuzeni ani o některé další featurky, které jsou již v GH sérii zavedené jako je například GH Tunes, které umožňují tvořit vlastní songy a stahovat je od ostatních, velice oblíbené online možnosti, kde bych vyzdvihl hlavně Battle mód, kde byly poupraveny některé speciální bonusy, aby lépe ladily k tomuto titulu, takže pod kódem Fade to Black hledejte bonus, který soupeři zatemní celou obrazovku, což je velice podlé, ale o to více účinné. Na vrcholu ledovce poté sídlí možnost hrát online s různými lidmi z celého světa a vytvořit s nimi Vaši vlastní kapelu. Zcela dle hesla, že videohry a internet spojují svět.

90% 80% 95% 95% 85%

Diskuze k článku Guitar Hero: Metallica